Já se vás zeptám, jak probíhalo těhotenství s Leontýnkou. Bylo do té doby všechno v pořádku, nebo byly už nějaké signály, že by mohla přijít na svět takhle brzy?

No, tam to bylo postupné. Do začátku šestého týdne, než jsem to zjistila, mi vůbec nic nebylo. Vlastně těhotenství jsem zjistila díky tomu, že nepřišla menstruace. Ale vlastně od osmého týdne to bylo každodenní zvracení, opravdu mi nebylo dobře. Jen jsem to přisuzovala tomu prvnímu trimestru, že je to normální.

No a jenom, že pak to pokračovalo, jako vlastně až do toho 22. týdne, což jsem neudržela v sobě ani čistou vodu, ale gynekologové pořád říkali, že je to v pořádku, jenže je menší. Víc nám neřekli.

Luxusní vila na prodej v Šáreckém údolí, Praha 6

Show property

S tím, že vlastně v pondělí jsem se dostavila na preventivní prohlídku. Tam mi řekli, že je plod menší, než má být. S tím, ať si v úterý nebo ve středu zavolám na genetiku.

Vzpomenete si na den, kdy se všechno změnilo? Kde jste byla, co se stalo a kdy vám vlastně došlo, že opravdu začínáte rodit?

Tak to si pamatuji úplně přesně, protože to byla středa ráno. Vypravovala jsem starší dceru do školy a jelikož ve středu měla tělocvik a zapomněla si ho připravit, tak už se ráno plašilo. Vlastně zabalila jsem jí svačinu, vypravila do školy partnera, poslala do práce a pak jsem měla potřebu jít na malou. Jenomže místo toho, abych si došla na malou, tak mi praskla voda a ve vteřině jsem začala masivně krvácet.

Takže okamžitá hysterie, volání záchranky, volání mým rodičům, co mám dělat. No a pak už jenom si pamatuji sanitku a hovor s mámou a poprosila jsem ji, aby mi vyzvedla starší dceru ze školy, aby se mi o ní postarala, že absolutně nevím, co se mnou bude, a jediné, co jsem jí řekla, bylo, že mě vezou do Podolí. Pak jsem se probudila až po operaci.

Leontýnka se narodila ve 23. týdnu a vážila pouhých 420 gramů. Co jste prožívala, když jste ji poprvé uviděla, a co vám tedy lékaři říkali o jejích šancích?

Tak jelikož já jsem ji poprvé viděla až po čtyřech dnech, protože jsem po operaci ležela na JIPu, tak jsem vlastně, než jsem ji poprvé viděla, čtyři dny přemýšlela.

Což tedy pro mě bylo úplně hrozné, protože jsem si vybavila úplně všechny scénáře, protože vlastně v den toho porodu za ní pustili tatínka a ten mi poslal fotku. A to byl takový malinkatý zázrak, že jsem nevěděla, měla jsem v sobě ty pocity, jestli věřit tomu, že se to všechno zvládne, nebo se smiřovat s tím, že je to tak maličký zázrak, že se může stát úplně cokoliv. A byly tam všechny ty myšlenky, abych se nezhroutila, kdyby se cokoliv stalo kvůli starší dceři.

Ale když jsem ji poprvé uviděla vlastně po těch pěti dnech, tak jsem si prostě řekla, že je to naše bojovnice, že to zvládne.

No a vlastně ti doktoři ze začátku byli hodně skeptičtí, ale ono to tak asi musí být, že vždycky varují před tou nejhorší variantou. Takže prostě, že je strašně maličká, že má hodně toho nedovyvinutého a že to nevidí nějak slibně. A že ať se připravujeme na všechno. Víc už nám k tomu neřekli v těch prvních dnech.

Vám potom lékaři mluvili dokonce o možnosti paliativní péče. Co vám v té době dávalo sílu Leontýnce dál věřit, že to zvládne?

No tak síla. Já jsem od dětství chtěla jako druhorozenou mít Leontýnku a Leontýnka je v překladu Lvice. Takže prostě jsem věřila, že si to vybojuje.

Samozřejmě, že tato myšlenka mě také napadla. S doktory jsem o tom také mluvila, že prostě tu možnost mám v hlavě. Ale že na tu paliativní péči nechci přistoupit, pokud je tam sebemenší možnost. Že by ta holčička se mohla jednou usmívat, být šťastná. Že jsem si vědoma toho, že můžu mít zdravotně handicapované dítě. A že s tím nemám problém.

Funkcionalistická vila na prodej, Praha-západ, Okolí Prahy

Show property

Já to mám i v blízké rodině, takže vím, co péče o tyhle děti znamená. Přemýšlela bych o tom v tom momentě, kdybych věděla, že ona o sobě nebude vědět, že nebude mít radost ze života, že se nedokáže usmát, že ji nedokáže nic bavit. Ale jinak stejně se to poslouchá hrozně.

Vy tedy trávíte veškerý čas od narození s Leontýnkou v nemocnici. Jak vlastně vypadá váš běžný den a co všechno její léčba a péče obnáší?

Tak já tady s ní nejsem celou dobu. Předtím, když ležela v Podolí, to jsem za ní jen každodenně dojížděla. Na noci jsem jezdila spát domů, ale to jsme využili k tomu, abychom zrekonstruovali byt. A jsem až tady s ní v Motole, jakoby ve dne v noci. A ta celodenní péče o ni, ono to není nějak náročné.

Ono je to takové spíš psychicky náročné. Že člověk musí, že to dítě má vlastně půl roku, ale musí si připustit to, že samo se nenají. Nebo že ho nemůžu nakrmit jako běžné miminko.

Že opravdu zvládne vypít jenom třetinu, čtvrtinu toho, co by měla. A zbytek prostě do ní musím tou sondičkou. Nebo že prostě musím hlídat, že musím mít ty kyslíkové brýle.

Je to takové jiné než s normálním miminkem, ale stejně krásné.

S tím se bohužel pojí i to, že Leontýnka za svůj život ještě nepoznala skutečný domov. Co je pro vás jako maminku na těch měsících mezi čtyřmi stěnami tady v nemocnici nejtěžší? A jak to změnilo život celé vaší rodiny, včetně Toníčky?

Tak o Toníčce je to asi nejvíc. Nebo je to nejvíc mezi Leontýnkou a Toníčkou. Protože člověk má dvě dcery a vždycky musí upřednostnit jednu na úkor té druhé.

Vlastně v tom Podolí jsem s ní ležela ten první měsíc a pár dnů. A nebýt mých zlatých rodičů, tak absolutně nevím, jak bych to udělala. Protože vlastně celý měsíc ji měli moji rodiče u sebe, protože partner samozřejmě pracuje, vydělává. V gastronomii, takže opravdu pracuje dlouho.

S tím, že když jsem ležela v tom Podolí, tak jsem byla šťastná, že můžu chodit každou chvilku k inkubátoru za Leuškou. Ale zase mi chyběla ta Toníčka, která prostě byla pryč, a zase jsem měla ten pocit, že prostě jedno dítě zanedbávám na úkor toho druhého.

Pak jsem vlastně byla doma, to jsem zase za ní jenom jezdila denně a po večerech jsem zase seděla, že mám pocit, že zanedbávám Leontýnku. Jako prostě… Nejhorší je takové to, že prostě člověk má pocit, že buď jedno, nebo druhé dítě, když nejsou obě doma spolu.

Když se dnes podíváte na Leontýnku a vzpomenete si na to miminko, které při narození vážilo 420 gramů, který okamžik vám poprvé dal naději, že svůj boj opravdu zvládne?

Tak ono to teď bude znít asi divně, ale ten úplně první impuls toho, že to zvládne, byl, když mě přivezli krvácející do té porodnice a na ultrazvuku viděli bušit srdíčko.

Protože já už jsem se v té sanitce smiřovala s tím, že je to hrozně brzy a že toto miminko nemůže přežít. Takže už jsem se začala smiřovat s tím, že o svoje miminko přijdu, abych se právě nesložila kvůli Toníčce.

No a najednou oni mě tam přeložili a teď jsem viděla, jak na ultrazvuku buší to srdíčko. Najednou ta asistentka tam vykřikla, že miminko ještě žije, a teď se kolem mě slétli lidé a dřív, než mě vlastně stihli uspat, tak už nade mnou stál pan doktor se skalpelem připravený, jen co usnu, aby ji zachránili.

Takže v ten moment, kdy jsem viděla to bušící srdíčko, jsem věřila, že to zvládne.

Už se určitě těšíte, až si Leontýnku konečně odvezete domů. Čeho se na domácí péči nejvíc bojíte a v čem by vám monitor pomohl získat větší pocit jistoty?

No tak nejvíce se bojím toho, že nepoznám ty prvotní příznaky, když by se mělo začít něco dít.

Takže ten monitor mi strašně pomůže v tom vnitřním klidu, že kdyby náhodou se mělo začít něco dít, že mě na to upozorní dřív, než to já jakožto nezdravotník, jenom máma, poznám.

Takže vlastně v hlavě budu mít i místo na to, co potřebuje ta starší, do školy a kroužky, že prostě nebudu mít plnou hlavu jenom toho, že se s maličkou může něco stát a že já si toho nevšimnu.

Představujete si někdy úplně první den doma? Co byste chtěla s Leontýnkou udělat jako první, až společně opustíte nemocnici a zavřete za sebou dveře vlastního domova?

Tak úplně první bych ji chtěla seznámit s naším kocourkem, protože jsme před osmi lety našli nalezence takového, který nikdy neměl rád děti, ale co se maličká narodila, tak mu nosíme bodýčka nebo počurané plínky a on s tím jakoby spí tohle a jak nejsem doma, tak pořád doma pláče.

Takže se strašně moc těším, až přijde na ten první kontakt, že se poznají, a také samozřejmě na první procházku. My bydlíme u Hostivařského lesoparku, takže na procházku lesem v kočárku se těším úplně nejvíc.

A kdybyste dnes mohla něco vzkázat lidem, kteří Leontýnčin příběh sledují a mohou jí pomoci na cestě domů, co byste jim řekla?

Že jsem všem neskutečně vděčná, že vždycky jsem si myslela, že všechno chápu, že všemu rozumím, a pak mi došlo, že člověk strašně málo chápe, než se mu to doopravdy stane. Než to celé jakoby zažije, než si tím projde.

Měla jsem kolem sebe strašně moc lidí, kterým se něco podobného stalo, a vždycky jo, jo, jo, já to chápu, já tomu rozumím. Nerozuměla jsem. Nechápala jsem.

A jsem strašně vděčná všem lidem, kteří podporují tyhle nedonošené zázraky, protože to je opravdu takový poklad, který si vybojoval život na světě.

Pomoci Leontýnce a Lilly můžete prostřednictvím veřejné sbírky Nadačního fondu Naše plíce, která je vypsána na platformě Darujme.

Zdroj: vlastní dotazování, Nadační fond Naše plíce